Vyhledat
  • Barbora Sýkorová

Poprvé v Brazílii - ztraceny v Riu

Jeden večer v Rio de Janeiru jsem chtěla strávit s Marcelou, mojí kamarádkou z Kolumbie. Po skvělé hodině volejbalu nás napadlo, že bychom si mohly dát něco dobrého v restauraci u pláže. Počítala jsem peníze přesně tak, aby mi vyšly na lekci volejbalu, něco málo navíc. Také jsem měla kreditovou jízdenku na autobus. Po hodinovém povídání jsme nasedly na autobus číslo 425, směr Lapa, náš cíl. Zapovídaly jsme se a nepoznávaly jsme okolí: „Vocês já estão muito longe, perto da Tijuca!“ (Už jste daleko, blízko národního parku Tijuca). Radila nám paní v autobuse, abychom vystoupily na druhé zastávce a počkaly na autobus číslo 410, který opravdu jede směr Lapa. Byla jedna hodina ráno a my jsme čekaly kdesi v Riu na autobus, nikde ani noha. Najednou před námi zastavila bílá rozhrkaná dodávka s číslem 410, plná lidí, kteří měli naplno puštěný funk, byli opilí a křičeli. Vedle řidiče byla poslední dvě volná místa. S hrůzou v očích jsem si uvědomila, že na tento autobus kreditová jízdenka neplatí a peníze mi došly. Zoufale přicházím k řidiči: „Você aceita cartão de ônibus?“ (Berete zde karty na autobus?) Koukal na mě nechápavě. A tak říkám: „Só um minutinho, por favor!“ (Minutku vydržte, prosím!). Začaly jsme počítat všechny zbylé mince. Obě jsme měly úplně přesně. Osud? Nasedly jsme do dodávky a jely na ubytování. Tekly mi slzy a do toho jsem se smála. Nevěděla jsem, zda je to vtipné nebo smutné. Neměla jsem mobil a už ani jediný real. Byla jsem vděčná za to, že jedeme na hostel. Na Lapě jsme vystoupily už uprostřed silnice, když autobus čekal na semaforu. Běžely jsme, rády, že jsme v pořádku!




3 zobrazení

 © 2020 Barbora Sýkorová