Vyhledat
  • Barbora Sýkorová

Pokud chceme růst, musíme jednat

Pokud chceme růst, musíme jednat, a ne čekat na tu správnou chvíli, protože ta nemusí přijít nikdy. Občas si pokládám otázku: je možné vždy vše dělat na sto procent? Mnoho lidí chce věci dělat co nejlépe to jen jde. Když někde udělají chybu nebo jejich výkon není stoprocentní, mohou nabýt pocitu nedostatečnosti. Můžeme se ptát sami sebe, proč jsme něco neudělali jinak, lépe, hledáme dokonalost. Ale co je to dokonalost? Není naopak dobré si uvědomit, že jsme lidé a chybovat je lidské? Co když je dokonalost v nedokonalosti? Je lehké si říct, že nejsme dost dobří a nedělat nic. Bojíme se hodnocení jiných. Věříme, že i bez tréninku budeme danou věc umět dobře, až pak ji budeme chtít sdílet s ostatními. Ale… je vůbec možné v něčem vynikat bez cvičení? A co takhle podívat se na situaci z druhé strany a říct si, že praxe nám umožňuje pokrok. Každý někde začíná. Pokud takto uvažujeme, při každém úspěchu si plně uvědomujeme náš růst a máme z něj radost. Jak ale můžeme setrvat u tohoto myšlení a vše brát jako příležitost ke zdokonalení? Opravdu nechceme zhmotnit naše sny jen kvůli obavám? Nedávno mi jedna z mých nejbližších kamarádek řekla: „Dovol mi ti něco vysvětlit… Jsi fotografka, co studuje jazyk, hledá něco nehmatatelné (štěstí) v obyčejných věcech a přijde jí to úplně normální. Jsi schopná se tím uživit a nijak se nestresuješ z věcí, ze kterých se stresují ostatní. Ty neřešíš, jestli kreslíš jako bůh…ty kreslíš. Neřešíš, jestli jsi „cestovatel“, cestuješ. A jen tak si uděláš vlastní přednášku. Jedeš si svoje a ani nevíš z čeho máš mít strach.“ To bylo poprvé, co mi někdo něco takového řekl. A já jsem si uvědomila, že jsem ráda za svůj pohled na svět. Pamatuji si, jak nám jednou naše učitelka angličtiny na střední škole řekla: „Při studiu jsem byla na erasmu. Bála jsem se dělat chyby a trvalo mi dlouho, než jsem se rozmluvila. Také tam byla slečna, která dělala chyb mnoho, ale mluvila pořád a rychle se rozmluvila a zlepšovala se ze dne na den. Kdo myslíte, že nakonec mluvil lépe?“ Tuhle větu si pamatuji do teď, jelikož se s ní prohloubil můj boj v překonávání strachu. Strach. Buď můžeme jít proti němu a vzdát se anebo ho přijmout a vypořádat se s ním. Přelézt ho a pokračovat bez něj. Nechci se v životě bát běžných věcí, jako je létání. A tak sama létám. Nechci se bát mluvit cizím jazykem, a tak mluvím, abych se zlepšila. Nechci se bát mluvit před lidmi, a tak přijímám nabídky přednášek. Ale i přes mé pevné nasazení se v mém životě najdou věci, které chci mít perfektní již od začátku. Někdy mě stresuje, když něco chci a nejde to udělat ihned. Když se někde stane chyba, která výsledek zpozdí. Co když jsme ale opravdu udělali vše, co jsme mohli? Co když danou situaci ovlivnily jiné aspekty a nemůžeme za to my? Co když se to mělo stát? A co se změní, jakmile začneme myslet jinak, přijmeme sami sebe a řekneme si, že je vše v pořádku. Nakonec to zvládneme. My jsme dostateční. Je normální dělat chyby. Nemohli jsme danou situaci ovlivnit. Vše je přesně tak, jak má být. Je zde ale ještě jedna věc, která nám pomáhá přijmout věc takovou, jaká je a pomáhá nám růst. Je to sebevědomí. Nedávno jsem viděla příspěvek od minimalismlife, ve kterém bylo napsáno: „Confidence is a way to kill fear.“ Najednou mi to celé zapadlo dohromady. Co nám ale dává pocit jistoty? Jsou to podporující lidé kolem nás. Naše rodina, přátelé, kolegové, sousedé, známí. Každý nás nějak ovlivňuje. Pokud se necháme obklopit pravými lidmi, v životě nám již nic chybět nebude. Získáme podporu našich blízkých, přijde spokojenost a začne fungovat reciprocita – co dáme, to dostaneme zpět. Pokud máme rádi sami sebe, dáváme prostor ostatním, aby nás měli rádi a naši lásku můžeme předávat dál. Pokud podporujeme své blízké, přejeme jim to nejlepší a jsme tu pro ně, jejich vděčnost se prolne do života dalších lidí. Náš život je přesně takový, jaký si ho děláme. Je přeci na nás, jak a s kým trávíme náš čas. A pokud chcete tvrdit že ne, možná je načase zamyslet se a převzít život do vlastních rukou. A proč vůbec mluvím o přátelích a strachu z nedokonalosti, když jsem začala psát o růstu a akci? Abychom mohli růst, potřebujeme se zbavit strachu a získat jistotu. Pokud chceme získat jistotu, musíme mít kolem sebe ty pravé lidi. A abychom kolem sebe mohli mít pouze pravé lidi, musíme mít rádi sami sebe.









1 zobrazení

 © 2020 Barbora Sýkorová