Vyhledat
  • Barbora Sýkorová

(NE)živ se tím, co tě baví


(článek o tom, proč nechtít udělat z každého našeho koníčku profesi)


Věta, kterou v dnešní době můžeme slyšet na každém rohu: Živ se tím, co tě baví. Přeměň svůj koníček ve svou profesi. Vlastně na ní nic špatného není. Nebo je to věta zapeklitá?

Dnešní doba se vyznačuje pozitivním myšlením, splňováním si svých snů a nekonečnem možností. Rodiče nás možná podporují, závidí nám, že máme tolik možností, přejí nám to nejlepší, říkají:


“Dělej, co tě baví, já jsem to dělat nemohl.” Nekonečno možností nás může zavést do začarovaného kruhu neustupující nespokojenosti, hledání dokonalého.


A není to krásná představa? Dělat to, co nás baví, udělat si z koníčku profesi?





Někteří zůstanou v práci, která jim dodá pocit finanční jistoty, i když v hlavě možná celý život sní o profesi jiné. Jiní zase chtějí zkusit všechno a jsou stále nespokojení. Tak je tedy člověk v obou případech nespokojený? Vyznačuje se snad dnešní doba naší nespokojeností?


Je má generace příkladem workoholiků a naopak přeborníků v prokrastinaci?


Díky bohu ne tak úplně. Jsou mezi námi tací, kteří mají jistou práci a jsou spokojení, k životu moc nepotřebují a váží si toho, že práci mají. A ti, co rádi zkouší nové věci, si snad po nějaké době zkoušení mezi těmi možnostmi najdou tu nejlepší.


Nejtěžší doba je pro ty, kteří jsou v práci jen kvůli jistotě, ale jsou nespokojení a v hlavě mají sen o jiné, lepší práci. Tím možná k vašemu překvapení nemyslím, že by bylo nejlepší, aby se práce hned vzdali a šli si vesele za svým snem.


Kromě toho, že cesta za naším snem je vždy velmi trnitá, nedává nám ani záruku spokojenosti.


Nemějte mi to za zlé, myslím si, že člověk by se měl prorvat ke spokojenosti. Ale pokud je člověk vždy nespokojený snílek, je dost možné, že práci opustí, vydá se za svým snem s růžovými brýlemi, a pak zjistí, že nová práce pro něj není. Nebo bude cesta k jeho cíli tak náročná, že to jednoduše vzdá.





Občas naše nespokojenost neproudí z práce, ale z nás samotných. Místo toho, abychom byli šťastní tady a teď, vděční za vše, co máme, chceme pořád víc a líp, utéct před problémy a hledat ráj na zemi, kde budeme šťastní. Takhle to ale většinou v životě nefunguje. A tak si občas myslíme, že opravdu jdeme za naším snem a ten nás udělá šťastnými, ale ve skutečnosti zaměňujeme tuto příjemnou cestu za spokojeností za jakousi naší představu, že všechno bude lepší než jen to, co máme.


Každá práce může být náročná, může nás dělat šťastnými i nás zničit.


Nedívejme se na výslednou profesi, ale na prvky, které práce má. Rádi pracujete s lidmi, nebo se jim straníte? Chcete pracovat rukama, nebo sedět u počítače? V čem vynikáte? Podle těchto otázek si najděte správnou pozici a kolektiv. Neutápějte se v myšlenkách a snění, pokud by vás jejich splnění stejně neudělalo šťastné. Změna reality začíná v naší hlavě. I když si stejně každý musí spadnout z vrcholu na dno, aby si určité věci uvědomil a mohl se tak vyšplhat znovu vzhůru, některé naše pocity můžeme změnit, a to v naší hlavě, ještě předtím, než uděláme nějakou hloupost. Každý má svou cestu a čeká ho spoustu výzev, ale…





Člověk, když dobře maluje, lidé mu hned říkají: to prodej! Můžeš se tím živit! Co když ale daný malíř rád maluje jen sám pro sebe? Co když ho malování přestane bavit, když začne cítit tlak?


Chci být influencer, jedna z nejčastějších odpovědí dnešních dětí. – chcete být závislí na sociálních médiích, sdílet svůj život a nemít soukromí? Chcete každý den pracovat do noci, upravovat sdílený obsah a neustále se snažit vymýšlet nový?


Chci být fotograf. – Fotograf lidí? Produktů? Interiérů? Architektury?... Umím komunikovat s lidmi? Vím, co všechno se musím naučit a co si musím pořídit? Opravdu by mě bavilo focení i jako profese? Bavilo by mě fotit každý den? A co část shánění práce? Sociální sítě? Úprava fotografií a hodiny strávené u počítače nebo v černé komoře?


Ptejte se, zkoušejte, testujte, pozorujte.


Nebojte se uvědomit si, že tudy vaše cesta nevede.


Sice abychom našli cestu správnou, musíme narazit i na několik nesprávných. Ale myslete realisticky.




Já už jsem ztratila tolik času přemýšlením o tom, co budu dělat. Pamatuji si, že to byla jedna z věcí, která mě nejvíc stresovala. Otázka, co ze mě bude, až dostuduji, mě tížila.

Jsem ráda, že i přes mých devět let ve fotografii, jsem si vyzkoušela zaměstnání několik. Od balení balíků na e-shop, prodávání v knihkupectví a v obchodě s oblečením, učení párového tance, učení angličtiny a portugalštiny, úklid, spoluorganizaci festivalu, tvorbu kalendáře, proměny designu interiérů, tvorbu webů a grafických prací, filmování, PR…


Ze všech prací jsem si něco vzala, hodně nového se naučila. A zároveň jsem si díky jejich vyzkoušení uvědomila, které práce jsou, a které naopak nejsou pro mě.


Učit tanec se může zdát jako sen, pro mě to spíš byla zkušenost. Uvědomila jsem si, že nerada pracuji večer. Nerada si nechávám plánovat čas někým jiným a nerada se cítím nedoceněna.


Učení portugalštiny mě baví a pomáhá mi nezapomenout cizí jazyk a učit se neustále něco nového, ale vím, že full-time učitelka ze mě nebude. Uvědomuji si, kolik času zabere příprava lekcí. A tak jsem se rozhodla, že si nechám jen pár mých oblíbených studentů, a nové předám kolegyni. Přeměna interiérů je má vášeň, ale spíš jako vedlejší koníček. Uvědomila jsem si, kolik času všechna práce zabere.


V mé fotografické praxi jsem se rozhodla, že se zaměřím na focení lidí, portrétů. Pokud se mi jiná nabídka bude zamlouvat, vezmu i tu. Ale díky zkušenosti jsem zjistila, že nechci být fotografka plesů, nových akcí ani interiérů.


Fotografie je pro mě právě ten koníček, který jako práce funguje dobře.


Vždy si v ní najdu já osobně něco, co mě baví. Pozice prodavačky mě bavila, protože ráda komunikuji s lidmi. A tak je pro mě momentálně fotografka lidí vyhovující.




Když se mě ještě dnes někdo zeptá, co budu, většinou odpovídám: “Já nevím, život je plný překvapení, nikdy nevíte, co vám přinese. Hlavní mám fotografii, ale baví mě všechno.”


Rozhodně by mě před devíti lety nenapadlo, že rok poté půjdu do Prahy a život budu mít tady. Také mě nenapadlo, že budu studovat fotografii a fotit tolik zajímavých lidí a věcí. A rozhodně by mě nenapadlo, že vystuduji portugalistiku, ani že se někdy podívám do Ameriky. Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že budu učit portugalštinu nebo mít přednášky o Brazílii, asi bych se jen nechápavě smála. A už vůbec bych nevěřila, že se opravdu začnu věnovat i filmu, tancování, ani to, že budu pomáhat známé tanečnici nebo spoluorganizovat festival.





Nikdy nevíte, co vám do života přijde. Nenechte se zaškatulkovat jasnou představou toho, co budete dělat. Nechtějte, aby vám na tuto otázku vaše děti odpovídaly. Učte je otevřenosti, kreativitě, šikovnosti, komunikaci, vytrvalosti, trpělivosti, vděčnosti a spokojenosti. Vlastnostem, díky kterým uspějí v jakékoliv práci, která je v životě potká, která jim pomůže se rozvíjet. Učte je, že je v pořádku udělat chybu a občas i něco vzdát. Ukažte jim, že odpočinek a zdraví je důležitější, než hromada peněz.


Měli bychom se tedy živit tím, co nás baví? Bavil by nás jakýkoliv náš koníček i jako profese?


Mnohdy si neuvědomujeme, co naše sny obnášejí.


Možná si myslíme, že chceme točit videa na youtube, ale opravdu by nás to bavilo dlouho?


Možná si myslíme, že chceme být zpěváci, ale vážně bychom chtěli být pořád na očích? Nezáviďme jiným, nechtějme být jako oni. Buďme sami sebou. Najděme si vlastní cestu. Buďme vděční za náš život.


Předtím, než vzdáme to, co už máme, pro naše sny, zkusme si věci vyzkoušet, virtuálně si je představit a vybavit si vše, co obnášejí. Už se vám představa nelíbí? Je načase myšlení přehodnotit! I tak se vám váš sen zamlouvá? V tom případě je načase jít za ním! A co když ho zkusíte a zjistíte, že je realita jiná, než jste čekali? Nic se neděje! Poděkujte si, že jste mohli poznat něco nového a vesele běžte dál.




47 zobrazení

 © 2020 Barbora Sýkorová