Vyhledat
  • Barbora Sýkorová

Co mi dala vysoká škola

Proč bych měla studovat vysokou školu?

Tuhle otázku jsem si položila před čtyřmi lety, když jsem se rozhodovala, zda chci pokračovat ve studiu. Právě jsem dokončovala střední školu, věděla jsem, že ze mě bude vystudovaná fotografka. V té době jsem četla knihy o osobním rozvoji jako Bohatý táta chudý táta od Roberta T. Kiyosakiho a knihu jeho manželky Bohatá žena. Říkala jsem si, že získat penízeje možné i bez vysoké, když člověk ví, jak na to. Nechápala jsem, proč bych měla strávit dalších několik let svého života nad knížkami. Věděla jsem, že fotografie mě baví a v mém životě bude v nějaké formě přítomna vždy. Studovat ji i na vysoké škole jsem ale nechtěla. Zatoužila jsem po znalosti něčeho dalšího. Na základě knih, které jsem četla, jsem dokonce přemýšlela i o studiu ekonomie. Také mě napadly obory jako návrhářství, architektura, interiérový design, umění – malba, byla jsem ztracena. Když už jsem trochu začala pochybovat, zda studovat vůbec chci, zasáhl do toho můj přítel a moje babička, kteří vysokou vystudovali. Začali mě přesvědčovat, ať na vysokou jdu. Bydlela jsem s kamarádkou Žanetou, která mi do hlavy vtloukla další myšlenku: „Proč nejdeš studovat jazyky, když tě tak baví?“ Má reakce úplně přesvědčivá nebyla. Co bych tak asi dělala s jazyky? Jediný cizí, který tak nějak umím, je angličtina… I tak jsem se rozhodla, že se půjdu podívat na den otevřených dveří na anglistiku/ amerikanistiku. To mě akorát odradilo. Shodou náhod na fakultě zrovna probíhal den otevřených dveří oboru portugalistika, který mě ani nenapadlo hledat. V tu dobu jsem již chodila na soukromé lekce portugalštiny, tak jsem si řekla, že se tam zajdu podívat. Všichni se usmívali, byli nadšení, převládala skvělá atmosféra. Hned jsem věděla, že to je to pravé. Nakonec jsem svou přihlášku odeslala pouze jednu, na portugalistiku. Lidé, kteří si posílali přihlášek deset, říkali, že jsem blázen. „Co když tě nevezmou?“ Mně to bylo jedno. Věděla jsem, že to je to, co mám studovat. Pokud to nevyjde, studovat nemám vůbec, říkala jsem si. Přijímačky jsem udělala, obor jsem si užila a minulý rok ho dokončila. A co mi obor dal?





Škola mě nenaučila pouze učit se poznámky nazpaměť, což si mnoho lidí vybaví. Dala mi spoustu kamarádů, lidi, kteří se zajímají o to, co já. Umožnila mi poznat mnoho významných osobností v oboru i mimo něj a dala mi jednu zásadní věc do života: schopnost přejít přes překážky. Byly dva zásadní momenty, které mě vnesly do hlavy pocit, že to chci vzdát, chci skončit. Prvním bodem byly hodiny latiny a druhým bakalářská práce, která mi dala opravdu zabrat. Vždy mi do cesty přišel nějaký těžký kámen, který jsem musela přelézt, překonat. Tohle pokračuje i na současném magisterském oboru, kterým se pro mě stala iberoamerikanistika, která tohle vše posunula ještě o level výše. Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli chci po dokončení bakalářského oboru pokračovat. Navazující magisterské studium portugalistiky, která mě tak bavila, se bohužel minulý rok neotevřelo, a já jsem se musela rozhodnout, co dále. Obor iberoamerikanistika byl pro mě další výzvou, přišlo mi dobré udělat si větší rozhled. Nejenže se obor zabývá jinými zeměmi než portugalistika, a to zejména všemi španělsky mluvícími státy v Americe, ale zkoumá je ze všech úhlů. Rozhodně jsem nečekala, že budu muset dělat zkoušky na přírodovědné fakultě, ani to, že několik předmětů bude politických, když o politice jsem nevěděla vůbec nic. Předpokládá se, že všechno už dávno umím, že výborně ovládám angličtinu na to, abych četla odborné články o politice, že na zkoušku dějin Španělska umím dějiny přinejmenším celé Evropy… Magisterský obor je pro mě rozhodně těžší než bakalářský. Dal mi do života další zásadní věc. Nechal mě pochopit větu „Vím, že nic nevím.“ Také mě naučil dívat se na svět z jiného hlediska. Díky němu jsem pochopila, že nemůžu věřit literárním pramenům, ani tomu, jak někdo zpracoval historii, jak archeologové představují nově objevené nálezy a jak učitel prezentuje danou látku. Vše je pouze subjektivní a každý si to vyloží jinak. Každému přijde důležité něco jiného a ve všem jsou mezery v pochopení, musíme se na vše dívat s nadhledem. Také jsem ale pochopila, jak je znalost dějin důležitá pro pochopení současnosti. Studium vysoké školy mě posouvá dál a dává mi do života hrozně moc. Stále mě učí vytrvalosti a každým dnem mě přesvědčuje o tom, že když opravdu něco chci, tak to dokážu. My sami jsme strůjcem našeho štěstí. Všechno může být skvělé, pokud si to tak uděláme a půjdeme si za naším štěstím. Pokud právě procházíte něčím takovým nebo máte kolem sebe někoho, před kým stojí těžké rozhodnutí a potřebuje motivaci, dejte mu přečíst tento článek. Mě by před několika lety nenapadlo, že budu studovat zrovna portugalistiku a rozhodně by mě nenapadlo, že se zaměřím na Latinskou Ameriku. A teď se to děje, a já cítím, že jsem na správném místě. Dělám to, co mě baví. A zase si dokazuji, že je lepší si svůj život neplánovat. Pokud už dopředu „víme“, čím budeme, uzavíráme si jiné možnosti, které nám přicházejí do cesty. Proto, žijme přítomným okamžikem. Život to naplánuje za nás. Dá nám možnosti. Pak je jen na nás, jak s nimi vynaložíme. Poslouchejme svou intuici, ta nás povede jasně.

8 zobrazení

 © 2020 Barbora Sýkorová